... brambora křičí do světa; "Koupila jsem si "úbor" na cvičení!"
A pak jsem šla do posilovna - dvakrát.
První návštěva:
Na "recepci" podstrkuji paní kartičku (raději ani neříkám, že v peněžence má své stálé místo alespoň 3 roky - bez využití)
a ta mi na základě toho podává klíč od skříňky. Číslo 13, paráda. Pokud si během hodiny neudělám něco s nějakou mojí
částí těla (myslím tím teď úraz ála ty si fakt blbá kráva, že jsi tam vůbec lezla, alespoň teď vidíš, že heslo sportem k trvalé invaliditě je výstižné), bude to zázrak.
Po převléknutí do "úboru" se cítím jako bohyně a prohlížím se v zrcadle. Kalhoty padnu dobře, ani v nich nemám tak velkou prdel, ale s tílkem je to horší. Je volnější, s větší výstřihem, takže i když mám sportovní podprsenku, moje prsa volají: "Chceme ven!"
Břicho je nafouklé, a přes tenkou látku jde vidět každý faldík. No co, jsem v posilovně, alespoň všichni uvidí, že chci se sebou něco dělat. Ještě ručník, pití a jde se na to.
Jakmile vkročím do posilovny, okamžitě se z bohyně stává malá úpící brambůrka. SAKRA, kam jsem to vlezla? Všude stoje, co vypadají jako
obrovská monstra, funící chlapi, kterým při zvedání činek málem praskají žíly a mladé kočky v uplých legínkách, v kterých se jim nádherně rýsuje
pěkný zadek. Druhé SAKRA, musím pryč. Mozek křičí: "Okamžitě utíkej." Nohy ale neposlouchají. Místo aby utíkaly zpátky do šatny a rovnou ven na ulici, líně se
odeberou na první stroj, a tělo musí s nimi. Tak fajn.
Zapínám start a začínám. Jedná se o simulátor běhu. Je to ten samý stroj, který stále propagují v televizi. Jde to. První půl minuty, pak je to jen horší a horší.
Nesmím to vzdát. Po dvaceti minutách vypadám jako kdybych spadla do vany s vodou. Končím. To fakt nedávám. Po vypití skoro celé vody, která mi měla vydržet na celé cvičení, zkouším další stroj. Je na stehna. Vydržím pět minut. Nohy necítím. Jdu na ruce.
Už chápu, proč ti chlapi u toho tak funí. Funím taky. Dva stroje a mám dost.
Teď břicho - lehám si na záda a zvedám se do čtvrty. Dál mě mé objemné břicho nepustí. Nevadí, bolí mě stejně jako kdybych se zvedala až úplně nahoru. Nějaký účinek to tedy má.
Kouknu na hodiny. Jsem tady skoro hodinu, pokud tedy do toho nepočítám i moje pauzy, které se dohromady pohybují okolo dvaceti minut.
Odebírám se na běžící pás a říkám si, že je to můj poslední stroj. Samozřejmě, že neběžím, jen jdu. Celkem rychle. Takhle mi to vydrží 7 minut. Pití už dávno nemám, ručník je nasáklý, že bych z něj vyždímala alesoň kýbl vody, o mně ani nemluvím.
V šatně na sebe ani nekouknu, rychle se převlíknu a letím domů.
Doma mažu do sprchy a s topinkou uléhám do postele.
Nesnáším se.
P.S. - vzpomněla jsem si na jeden vtip:
"Lásko, zhubla jsem tři kila."
"To je super, tak nezapomeň spláchnout!"
